II. ročník Krkonošského fotočundru

Historicky první Krkonošský fotočundr se uskutečnil začátkem července 2006.  Kromě mé maličkosti se ho zúčastnili Jirka Farkaš, Libor Nový a na krátkou chvíli i sám Předseda širokoúhelníků Vašek Pitucha. Byl to povedený fotovýlet a dal vzniknout nejednomu dobrému snímku. Ten druhý, který se odehrál přesně za rok, už tak pohodový nebyl a místy došlo na pěkně krušné chvilky. A právě proto by stálo za to udělat malé ohlédnutí.

Večerní Čertova Strouha

Druhý ročník Krkonošského fotočundru provázely už od začátku komplikace. Z většího okruhu zájemců jsme nakonec díky různým potížím vyrazili jen tři – já, Lukáš Buryánec a Jarda Spáčil. Sestava tedy byla úplně jiná než poprvé. Sraz jsme si dali v pátek 29. června kolem třetí hodiny odpolední na autobusovém nádraží ve Vrchlabí. Já a Luky jsme přijeli společně autobusem a po chvilce čekání dorazil i Jarda. Nic už nebránilo tomu, abychom nasedli do prvního autobusu směr Špindlerův Mlýn. Počasí nevypadalo moc přívětivě a tak jsme se rozhodli, že oželíme původně plánované ranní focení u Maleho Stawu a zvolíme raději večer v údolí Čertovy strouhy, která je doslova posetá hrázemi z počátku 20. Století.

Obr. 1: Stará umělá hráz na Bílém Labi

© Jarda Spáčil

Obr. 2: Jiný pohled na hráz

© Martin Holek

Obr. 3: Řetěz hrází na Čertově strouze

© Jarda Spáčil

Obr. 4: Lesní zátiší v Čertově údolí

© Lukáš Buryánec

Po příjezdu do „Špindlu“ jsme hned nasadili ostré tempo a zanedlouho jsme už stoupali údolím Bílého Labe k přístřešku, ve kterém jsme plánovali přespat po večerním focení u potoka.  Přístřešek využívám na svých výletech do hor často, tudíž jsem, jako obvykle, ani neměl žádný „plán B“. Čekalo nás ale nemilé překvapení. Na dveřích přístřešku se houpal visací zámek. Co vedlo správu KRNAPu k tomuto kroku, dodnes netuším. Naštěstí nám počasí začalo ukazovat svou přívětivou tvář a tak jsme se rozhodli pro nocleh „pod širákem“ přímo v údolí Čertovy strouhy. Ještě jsme se na chvíli zastavili u staré hráze na Bílém Labi poblíž přístřešku a pokračovali jsme ve výstupu k Boudě u Bílého Labe. Povečeřeli jsme ve stylu „co batoh dal“ a pak už jsme se vydali po naučné stezce do Čertova údolí. První kaskády jsme lhostejně obešli, protože to hlavní bylo teprve před námi, ale následovalo další „překvápko“. Na svazích Čertova údolí se v poslední době odklízely polomy po vichřicích a lesníky nenapadlo nic lepšího, než stáhnout kmeny ze svahu do údolí – některé bohužel přímo do koryta potoka. Nicméně i přesto jsme si kolem více než sto let starých hrazených prací dostatečně „vyhráli“. Večer v horní části údolí už nepříjemně ubývalo světlo i pro focení vody. Když už nepomohla ani třicetivteřinová expozice, rozhodli jsme se den po fotografické stránce ukončit.

Krušný večer a ještě horší noc

Nyní už jen zbývalo vybrat místo našeho tábora. V údolí sice bylo pár dobrých míst, ale jasná obloha nad námi nám vnukla myšlenku rychlého výstupu na hřeben s následným přesunem nad Maly Staw. S vidinou prvního světla na jezeře jsme neváhali ani minutu. Stoupali jsme tedy podél Čertovy strouhy dál. Po pár stovkách metrů nám už nezbývalo nic jiného, než jít přímo svahem na Čertovo návrší. Úvodní úsek byl poměrně nenáročný, ale začalo jít do tuhého. Kosodřevina se zprvu objevovala jen na pár místech a prakticky vždy šla bez problémů obejít. Se stoupající nadmořskou výškou jí ale přibývalo a za pár chvil jsme skončili v místech, kde už se prodírání ostrým jehličím stalo nutností. Hory už zahalila noc a tak jsme museli dál pokračovat jen za svitu čelovek. Během následující hodiny, za kterou jsme neušli více jak 300 m, jsme si na vlastní kůži ověřili, jak může dát krajinářská fotografie zabrat. Jediné, co nám pomáhalo vyznat se v tom bludišti, byly vyšlapané stezky od lesní zvěře. Některé nás zavedly blíže k našemu cíli jiné naopak. Před jedenáctou hodinou večerní jsme konečně stanuli na vrcholové části Čertova návrší, kde nás uvítaly rozlehlé travnaté planiny – typický terén nejvýše položených míst Krkonoš. Nebýt skoro jasné oblohy, která nás motivovala k dalšímu pochodu, asi bychom se utábořili přímo zde. S představou oranžovočervených paprsků opírajících se do skal nad jezerem jsme ale pokračovali v pochodu a těsně po půlnoci jsme ulehli do měkké trávy poblíž rozcestí Spalona Straznica nad Malym Stawem.

Iluze krásného počasí se ale velmi brzo rozplynula jako pára nad hrncem. Kolem jedné hodiny ranní jsem se probudil na Jardovo: „Ten spí jak zabitej!“. Zprvu jsem si myslel, že už je ráno a za chvíli vyrážíme fotit, ale druhý zvuk mě hodně rychle vrátil zpět do reality. Do spacáku mi bubnovaly kapky deště! Noční můra při spaní pod širým nebem byla tady. Chvíli jsme ještě naivně čekali, jestli to není jen krátká přeháňka - nebyla. Po rychlém sbalení všech věcí jsme stáli před rozhodnutím, která z blízkých horských chat se stane naším útočištěm. Nakonec jsme se rozhodli pro větší z chat nad Malym Stawem. Po půl druhém kilometru sestupu jsme konečně s úlevou dorazili na horskou boudu Strecha Akademicka. Naštěstí byla otevřená. V suchu a teple to vypadalo, že už nám nic nechybí, ale byl tu ještě jeden problém – co budeme dělat po zbytek noci? Po krátké prohlídce vnitřku chaty jsme ulehli do postraní chodby na zem s tím, že vyrazíme brzo ráno k jezeru a uvidíme, jestli bude „fotitelné“.

Sychravé ráno u jezera

Ráno jsem s Jardou vstal jako první. Zatímco si Luky ještě užíval zaslouženého spánku, zhodnotili jsme pohledem přes okno naši situaci. O krásném počasí nemohla být ani řeč. Sice už nepršelo, ale foukal silný vítr a kolem boudy se neustále hnaly mraky. Po společné poradě jsme usoudili, že by byla škoda to nezkusit, když už jsme tady. Navíc se i samotná chata začala probouzet a tak se nám nezdálo příliš vhodné zůstávat déle, než bylo nezbytně nutné. Zabalili jsme tedy usušené věci, krátce posnídali a vyrazili směrem k jezeru.

Obr. 5: Ranní sychravá nálada na Malem Stawu

© Lukáš Buryánec

Obr. 6: Moje maličkost u jezera

© Lukáš Buryánec

Obr. 7: Chata na břehu jezera

© Martin Holek

Na Malem Stawu nás čekalo typické sychravé krkonošské počasí. Nicméně i přesto jsme se odhodlali vybalit naše „miláčky“ a se stativy v ruce jsme se usadili na severním břehu jezera. Po prvotních rozpacích jsme už byli ve svém živlu a do prudkého větru se ozývalo jen cinkání stativů a občas bylo možné zaslechnout i notoricky známý zvuk závěrky. Asi po hodinovém focení naše pohledy nemířily už jen do hledáčku fotoaparátu, ale také k chatě na břehu jezera, kde jsme instinktivně cítili sucho a hlavně teplo. S prokřehlými prsty jsme tedy po pár posledních snímcích zašli na čaj. Chatař dokonce bral i českou měnu, ale neodpustil si krkonošské DNVčko (Daň z Nadmořské Výšky) a možná i DZTčko (Daň pro Zahraniční Turisty). Tři čaje nás tak vyšly na „příjemných“ 120 korun! Nicméně i tak byl rozhodně lepší drahý čaj v suchu a teple než čaj z vlastní termosky venku. Počasí venku se už pomalu začalo zlepšovat a tak jsme po půlhodince v útulném prostředí horské boudy vyrazili k dalšímu cíli našeho fotočundru – Sněžným jámám.

Hřebenový pochod do Sněžných jam

Čekalo na nás takřka 15 kilometrů po hlavním hřebeni Krkonoš. V první části jsme se od Maleho Stawu vrátili na rozcestí Spalona Straznica a odtud jsme pokračovali už po známé Cestě česko-polského přátelství. Na Poledním kameni (Slonecznik) na nás pomalu začal doléhat nedostatek spánku z uplynulé noci. Malá krize pak nastala na Špindlerovce, kde jsme hned zamířili do autobusové zastávky, abychom si uvařili něco k obědu. „Výběrové řízení“ nakonec vyhrály těstoviny se sýrovou omáčkou a bramborová polévka, kterou jsme navíc solidně připálili, čímž jsme jí dodali tradiční „tábornickou“ příchuť.

Obr. 8: "Rozlučkové" foto Maleho Stawu

© Jarda Spáčil

Obr. 9: Odpočinek na Poledním kameni (Slonecznik)

© Jarda Spáčil

S plnými žaludky jsme pokračovali dál po hřebeni ke Sněžným jámám. U turistického přístřešku v sedle Czarna przelecz (necelé dva kilometry od Sněžných jam) jsme začali – zřejmě pod vlivem neblahé zkušenosti z předešlé noci – zvažovat, jestli nepřespíme už zde. Věděl jsem ale moc dobře o chatce přímo v jámách, kde jsme přespávali před rokem Jirkou a Liborem. Navíc jsem si byl skálopevně jistý tím, že terasa u chatky je celá zastřešená a tak jsem Jardu s Lukym přesvědčil k dalšímu pochodu.

Chatka Wielkanoczna aneb začátek fotografické „homeless“ povídky

Nezbývalo tedy už nic jiného, než se přehoupnout přes kopec nad sedlem a po krátkém sestupu jsme se ocitli přímo v kotli Sněžných jam - pro Jardu s Lukym to byla premiéra. Z loňska jsem si ještě dobře pamatoval, kudy se dostaneme k chatce, ale po příchodu k ní moje skálopevná jistota ze sedla Czarna przelecz utrpěla poměrně těžkou ránu. Terasa skutečně zastřešená byla, ale o zastřešení proti dešti během noci se moc mluvit nedalo – jedině, že bychom spali ve stoje. Upřímně mi nebylo moc veselo, zvlášť když jsem tu byl jako průvodce…

Ani nevím jak, ale napadlo nás, že bychom se přeci jen mohli dostat dovnitř. Dveře od chaty byly „překvapivě“ zamčené na dva visací zámky. Ty by asi nebyl problém otevřít nožem, ale větší starosti nám dělaly dva bezpečnostní šroubové zámky. Domnívali jsme se, že klíč na jejich otevření si určitě majitelé nenosí s sebou - vždyť to musí být pěkně těžká věc - musí být tedy někde schovaný!  Aspoň jsme si to mysleli. Rozutekli jsme se tedy do blízkého okolí a hledali onen zázračný předmět, který by nám obstaral komfortní nocleh. Nálezy byly opravdu bohaté: zubní kartáček, čajová lžička, polévková lžíce, karimatka a konečně to nejlepší na konec – taška s 6 konzervami nejasného obsahu spolu s plastovým kanystrem čehosi, co se tvářilo jako olej. Hledali jsme všude včetně střechy nebo komínu, ale po klíči od zámků ani památky. Následoval už jen zoufalý pokus o otevření zámku pomocí dvou „200ek“ hřebíků (také součást bohaté „sklizně“ v okolí chatky), ale jak už asi tušíte – neúspěšný.

Obr. 10: Já s Lukym u chatky Wielkanoczna s její "zastřešenou" terasou - dveře jsme ale neotevřeli my...

© Jarda Spáčil

Obr. 11: Zapadající slunce, které se nám ještě ukázalo při návratu do sedla Czarna przelecz

© Jarda Spáčil

Pomalu se už stmívalo a nad horami se neustále držela oblačnost. Dnes nebo ještě před samotným výletem by mě to zřejmě nijak nevadilo, ale vzpomínky z předešlé noci byly příliš čerstvé. Stáli jsme před rozhodnutím, jestli zariskujeme a zůstaneme nebo zvolíme jistotu v podobě přístřešku v sedle Czarna Przelecz s tím, že si ráno přivstaneme a nalehko dojdeme do Sněžných jam. Uprostřed našeho přemýšlení se najednou přihnala polská rodinka i s malými dětmi. Zprvu jsem si myslel, že jdou spát „pod širák“ stejně jako my, ale v tom otec rodiny vytáhnul z batohu dva klíče od visacích zámků a doslova kapesní (!!!) klíč od bezpečnostních šroubových zámků. Horší psychickou ránu jsme už ani dostat nemohli! Chvíli jsme si s návštěvníky chatky poklábosili. Dokonce by nás s klidem nechali přespat uvnitř, ale bohužel jich bylo příliš mnoho a pro nás už nebylo místo. Nezbývalo nám nic jiného, než se rozloučit s chatkou Wielkanoczna a odebrat se zpět do sedla Czarna Przelecz.

Pokračování fotografického „homeless“ příběhu

Plán byl jasný – návrat do přístřešku na hřebeni, časný ranní budíček a přesun jen s fotovýbavičkou do kotle Sněžných jam. Za tmy jsme po půldruhém kilometru pochodu dorazili do sedla. Pokud si ale myslíte, že teď už proběhlo vše v poklidu, zklamu vás! Přístřešek byl plně zabrán čtyřčlennou česko-slovenskou skupinkou turistů. Jako zlý sen! Vypadali jsme jako parta „homeless“ fotografů, kteří zoufale hledají střechu nad hlavou. Naštěstí se ukázalo, že i když to dnes není samozřejmost, tak na horách si lidé ještě pomáhají. Parta v přístřešku nám půjčila stan pro tři osoby a tak jsme měli o nocleh postaráno. Já jsem si ustlal vedle v trávě s tím, že stan využiju jen v případě deště. Nařídil jsem si budíček dostatečně brzo a po uplynulém dni jsem usnul jak batole.

Ranní satisfakce

Vzbudil jsem se do tmy na dotěrný zvuk mého mobilu. Vykouknul jsem z vyhřátého spacáku a nad sebou jsem neviděl nic jiného než hvězdy a pár mraků.  Konečně se na nás usmálo štěstí! Za chvíli vylezl Jarda ze stanu a zanedlouho i Luky. Rychle jsme sbalili všechny věci. Stan jsme nechali na prahu přístřešku. Vše ostatní kromě fotovýbavy jsme schovali do kosodřeviny a vydali jsme se do Sněžných jam.

Obr. 12: Východ slunce v horském lese u Sněžných jam

© Martin Holek

Obr. 13: Sněžné jámy zahalené v mracích

© Lukáš Buryánec

Obr. 14: Moje maličkost v kotli Sněžných jam

© Jarda Spáčil

Obr. 15: Ledovcová jezera ve Sněžných jámách

© Lukáš Buryánec

Tempo bylo, díky vidině super světla, znatelně rychlejší než večer. Po krátkém výstupu na kopec nad sedlem Czarna przelecz jsme pod Vysokým kolem odbočili do kotle Sněžných jam. Krátce na to jsme odpustili stezku, abychom využili tradiční zkratku horským lesem. Během sestupu mezi kosodřevinou a smrky jsme si všimli červánků, které se začaly tvořit nad celým okolím. Rozhodli jsme se počkat na východ slunce zde s tím, že se po pár fotkách rychle přesuneme pár stovek metrů k nedalekým jezerům, které se nacházejí přímo na dně Sněžných jam. Těsně po východu slunce se před námi odehrálo krásné barevné divadlo a do lehkého šumu větru bylo slyšet jen cvakání závěrek.  Po chvíli jsme už ale „brali stativy na ramena“ a uháněli dál. Jarda odbočil ještě před jezery na kamenitý svah s úmyslem ulovit panorama, zatímco já s Lukym jsme pokračovali dál k jezerům. Světlo už mělo typickou oranžovočervenou barvu. Těsně před jezery už Luky nevydržel a udělal první snímek. Bohužel to byla poslední fotka s opírajícími se paprsky do skal. Z příjemně vypadajících červánků se vyklubaly pořádné mraky, které vrhly svůj stín na celé okolí. Jardu to taky zrovna nepotěšilo – slunce se schovalo právě ve chvíli, kdy byl v polovině svého díla. Sešli jsme ještě k jezerům. Přes skalnaté stěny ledovcového kotle se začaly valit mraky a tak bylo i na závěr ranní „fotošichty“ co na práci.

I přesto, že počasí bylo o dost přívětivější než minulé ráno, o teple se moc mluvit nedalo a navíc se začaly ozývat i naše žaludky, kterým ráno musela stačit jedna Tatranka a šálek horkého čaje. Pomalu jsme zamířili zpět do sedla. Po příchodu jsme ještě zastihli skupinku turistů, kteří zřejmě nebyli ranní ptáčata jako my. Posnídali jsme tedy společně a pak se naše cesty rozdělily. Zatímco oni pokračovali dál po Cestě česko-polského přátelství po hřebeni, my jsme se vydali na Martinovu boudu a odtud pak traversem po zelené značce na Labskou boudu.

Sestup do „Špindlu“ s „potůčkářskými“ zastávkami

Po rychlém přesunu na Labskou boudu, který jsme si krátili živou „fototechnickou“ diskuzí, jsme začali bez zbytečného zdržování sestupovat Labským dolem do Špindlerova mlýna. Po chvíli jsme došli těsně po Labský vodopád a díky takřka absolutnímu bezvětří a zatažené obloze se ve mně s Jardou probudil „potůčkářský“ instinkt a bez váhání jsme vyrazili se stativy a našimi „miláčky“ k vodopádu. Lukymu se už nějak do focení nechtělo a tak se rozhodl, že na nás počká na cestě, ale po chvíli neodolal a přidal se k nám. Asi po hodině v Labské soutěsce jsme pokračovali dál. Cestou dolů jsme se ještě zastavili u Malého Labského vodopádu v místě, kde typickou horskou stezku střídá „civilizovaná“ asfaltová cesta.

Obr. 16: Kaskády v Labské soutěsce

© Lukáš Buryánec

Obr. 17: Labský vodopád

© Jarda Spáčil

Obr. 18: Malý Labský vodopád

© Jarda Spáčil

Obr. 19: Jarda při práci

© Martin Holek

V Labském dole jsme se konečně dočkali letního počasí. Cesta se ale úmorně vlekla. Více než 6 kilometrů monotónní cesty dalo na závěr fotočundru pořádně zabrat. Ale odměna na konci stála za to! Dobře vychlazené pivo (o které Luky bohužel přišel jako jediný nezletilý člen týmu) s obědem na zahrádce penzionu Hradec ve Špindlerově Mlýně. Takové bylo oficiální zakončení II. ročníku Krkonošského fotočundru.

Od tohoto příběhu už uběhlo dlouhých šest měsíců a pomalu nezbývá nic jiného, než začít promýšlet III. ročník už pomalu tradiční „fotoakce“. Kdo ví, jak to tentokrát dopadne…